Luzicka cesta.cz a elektronická kronika
Pomořansko
Poznaňsko
Čechy
Slezsko
dnešní Polsko
Home
Mapy
Dnešní podoba
Historie
Archeologie
Pověsti
Otazníky
V.I.P.
Letopočty
Historie Lužické cesty podle historika Ing. Oty Špecingra

       Od neolitické zemědělské revoluce si obchodování, která tehdy začínalo, vynutilo rozsáhlejší cestování za právě vznikajícím obchodem. V  našich krajinách to bylo daleko později než v Orientu a Africe. 
       Rodové společenství lovců a sběračů dálkové komunikace nepotřebovalo. Avšak s vývojem civilizací se také kladl nárok na kvalitněší komunikace, po kterých probíhal obchod. Proslulé  jsou silnice starých Římanů, Astéků i ve staré Číně. Jak vysoko byla ve středověku hodnocena  činnost  stavitelů důležitých objektů na cestách dodnes dokladuje titul papežů  Pontifex maximus "Nejvyšší stavitel mostů" Lužická cesta, pojmenovaná dávno poté co se na Laby usadily Polabší Slované, byla již pradávnou cestou v Čechách. Spojovala jadranskou Aquileu s Baltem a s největším přístavem Slovanů Woliní.V dobbách, kdy neprůchodné pohraniční pralesy znemožňovaly přechod Krušných hor a Krkonoš bylo koryto Labe a koryto Lužické Nisy jedinými vstupy do České kotliny od severu .
       Zvládnutí horských  průsmyků snížilo význam cesty podél Lužické Nisy až po zničený kamenný most v Roudnici byla zapomenuta. I přes to se neztratila úplně a shodou náhod je dnes ve svou celistvostí nejůplnější z pravěkých cest u nás.
      
       Trasa Lužické cesty a její charakteristika
       Židovsko-arabský diplomat Ibn Jakub saského císaře v Magdeburku a českého knížete v Praze v polovině 10.století v politickém poslání, popsal Prahu a život v ní jako "..kamenné město s největším trhem na otroky  v Evropě severně od Alp."
       Dnes můžeme s vysokou pravděpodobností přečíst z map současných, map rakouského vojenského mapování od l8.století, ze starých a dnešních plánů Prahy, jak se cesta z Pražské kotliny v posledních tisíciletích vyvíjela a kde severně od Prahy o tom najít doklady.
       Cesta k severu téměř s jistotou  začínala v Praze na Malé Straně, v místech dnešní ulice TRŽIŠTĚ. Podle Vojenského historického atlasu  byla tam také zaústěna Zlatá stezka z bavorského Pasova, kudy na pravém břehu Dunaje vedla dokonalá římská strategická silnice. Na malostranském tržišti končila i cesta z Krakova, Kyjeva, Číny. Od  Dunaje a Vídně přicházela cesta z Jantarové stezky.
       Lužická cesta v našem současném pojetí vystupovala k dnešnímu Hradčanskému náměstí Nerudovou ulicí, kolem dnešního pomníku pana prezidenta Masaryka, směřovala do Kanovnické ulice a pro sestup na Tržiště, v místech Radničních schodů.
Naskýtá se možnost spekulace, zda za Markomanů u studánek na Hradčanské plošině nebyla konečná stanice obchodu s otroky lovenými již za Markomanů mezi Slovany, severně od Hercinského lesa, našich severních pohraničních hor.
Po sestoupení v místech dnešní Kanovnické ulice   k potoku Bruska, po jeho překročení, stopala Lužická cesta hradními zahradami, kolem Lumbeho vily přes pozemky pozdějších Mariánských Šancí na křižovatku traru Y a dále do Podbaby k Vtavě.
Nejstarší větev cesty do povodí Odry a k Baltskému moři se otčila asi do údolí Šareckého potoka a dnes zasypaným hlubokým úvozem překračovala Kozí Hřbety. Prošla Úněticemi, Úholičkami, kolem Turska, Kralupským údolím, přes Uhy, Chržín, Sazenou, Ledčice,Vražkov, Roudnici, Hoštku Blíževedly, Kravaře,  Horní Polici, Českou Kamenici, Chřibskou, Krásnou Lípu a Rumbuk. V Německu přez Ljubij k Odře a do Wolině.
Důležitost cesty z Wolině po Odře,  Lužické Nise a dále k Roudnici na její kamenný most. Nebyla náhoda, že z Pražského hradu cesta k severu běžela po levém břehu Vltavy a na pravý břeh vstoupila až  přez brod v Roudnici. Ještě mapa setníka Müllera v roce l720 vyjadřuje na soutoku Labe s Vltavou u Mělníka bažinatou krajinu s mnoha říčními rameny, pro cestování nevhodnou. Na sotoku Ohře s Labem  je popsáno území v Müllerově mapě jako bažina. Po staletí  byl přechod Labe jediný vhodný zejména pro spoutané otroky, právě v Roudnici.
       Jiné větvení Lužické cesty se vyvinulo na Dubou, Mimoň, Jablonné, Žitavu nebo z Prahy na pravý břeh, Zdiby, Veltrusy od roku l784 most přes Vltavu, Sazená, Budyně nad Ohří.
       Jiná důležitá trasa vedla z Prahy do Brandýsa nad Labem, Mnichova Hradiště a do severních Čech, kde se spojovala s Lužickou cestou jdouci po levém břehu Vltavy.
       Mikovice, tenkrát důležitější než malá vesnice Kralupy, s tvrzí, zámkem a hospodářským dvorem, byly důležitou křižovatkou, kde se větvila Lužická cesta. Do směru na Velvary, Budyni, Lovosice, Ústí, Petrovice, Drážďany. Na této trase se později vyvinula poštovní trasa saského kurzu s první přepřahací stanicí z Prahy do Drážďan. Ta byla vybudována v Tursku, kde byla i vojenská posádka pro ochranu pošty.
      
       Podoba dávných cest v Českých zemích
Nejstarší cesty byly vedeny poblíž vodních toků, místy kde povrch terénu dovoloval cestu pěších, jezdců na koních, jízdu kár o jedné ose, vozů se čtyřmi koly a posléze kočárů s otočnou přední nápravou.


Trasy byly vybírány přírodním málo upraveným terénem, pláněmi, strmými uměle zřízenými úvozy a podél vodotečí.
       Příkopy byly až pozdním vynálezem. Terén byl zpevňován dřevěnými hatěmi, kamenitými zásypy v mokřinách a trasy byly vedeny značně širokými průseky. Šířka průseku se volila na dostřel pistole pro zlepšení obrany cestujících. Bezpečnost zaručovala vrchnost místně příslušná. Před ustavením vrchnosti pečovala o bezpečnost hradiska a po třicetileté válce vojenské stráže.
       O existenci Lužické cesty svědčí nejen staré úseky v rozsáhlé celistvosti, ale i archeologické nálezy (hrob cizího obchodníka, Velvary), hlásky u tvrzí a zámků (Roudnice, Mikovice), hospody, milníky, kapličky, kovárny, uchované názvy (Hatě, Hradská, Mýto, Strážiště, Brody, Na staré cestě, Na hrázi, Paršenk - Berkšenke).
Předpisy doby Karla IV již regulovali suchozemskou i vodní dopravu jakož to šířku pro vyhnutí dvou povozů, stoupání a podobně.
       Infrastruktura na Lužické cestě byla již dávno vybudována, jako například kamenný most přes Svatojiřský potok ve vsi, nazvané již roku 1088 KAMENNÝ MOST. Dokresluje dobu, kdy byl most postaven. Jsou zachované například: Kaple Sv. Godharda, poštovní stanice Tursko, hospoda v Úněticích, v Hoštce se zachovanými gotickými stavebními prvky a další.

       Provoz na Lužické cestě
Nejstarší užití bylo pro přesun skupin obyvatel od pravěku při migracích, později cestu využívaly především vojenské útvary.
  Roku 631 sjednotitel slovanských kmenů francský kupec Sámo.
  Roku 805 intervenční vojska Karla Velikého.
  Mnohá vojenská tažení za ranných Přemyslovců a za Boleslava II., kdy dosáhl rozkvět obchodu s otroky v Praze svého vrcholu.
  Za husitských válek po Lužické cestě táhli všichni významní vojevůdci se svými vojsky.
  V 15. století tudy byly napadeny Severní Čechy vojsky lužického Šestiměstí.
  Ve třicetileté válce přišel od severu do Prahy elitní anglický smíšený pluk, garda Fridricha Faldského, 2400 mužů, další čety zásobovačů a markytánek. Později tudy táhl Valdštejn, Švédové (Banér roku 1639 se chvástal, že v severních Čechách vypálil 2600 vesnuic)
  Při ústupu Švédů ze štětínské zátoky byl odvezen uloupený poklad rudolfínských sbírek z Pražského Hradu. Pohled na mapu dnes ukazuje, že byl odvezen po Lužické cestě k Odře a po přeložení na námořní plavidla do Stokholmu.
  Vícekrát tudy prošli Francouzi ve válkách o rakouské dědictví.
  Za sedmileté války roku 1756 - 1763 tudy opakovně táhli Prusové, kteří utýrali kněze Zelenku v Minicích a král Fridrich Veliký dal Na hrázi v Mikovicích oběsit vojáka, který bez rozkazu snědl železnou potravní dávku - vojenský komisárek.
  Tudy táhla spojenecká vojska proti napoleonské koalice, která k tomu účelu zřídila ve Veltrusích dva pontonové mosty.
  Roku 1866 kolem Lužické cesty obsadily Prusové celé Severní Čechy a to již jezdily vlaky až do Saska. Po vodě parníky a výlučnost Lužické cesy a její název podstatě zmizeli.
  Rekvírování, pícování a přípřeže pro vojsko se vymáhaly ještě roku 1832, jakož i verbování, přesněji chytání mladíků do právě procházejících armád.

       Teprve v druhé řadě, avšak ve stále rostoucí míře, byla Lužická cesta používána k obchodním účelům:
  Obchodní karavany se zbožím a ozbrojenci se změnily na kolony formanů, jak si to vynutilo oddělení obchobu a dopravy.
  Doprava zboží se odehrávala na kárách, trakařích, dvounápravových vozech s volskými potahy a v zimě saních. Kočáry s otočnou přední nápravou se objevyly až v době Marie Terezie a její císařské silnice byly podle jejich potřeby přebudovány a jsou místy užívány do této doby jako silnice první třídy. Cesta kočárem z Prahy do Drážďan trvala až tři dny. Po tomto poštovním kurzu zbyla v Tursku komletní poštovní stanice nazývaná Rezidence řádu křížovníků s Červenou hvězdou postavená roku 1664  jmenovitě pro státní poštu. Byl tam byt a úřadovna poštmistra, který poštu zajišťoval a prováděl doplňkouvou soukromou dopravu osob. K tomu musel udržovat v pohotovosti povozy, koně na přepřahání, hospodu ke stravování a pro noclehy cestujících. Vydržoval i přidělenou vojenskou stráž. Postlioni byly kuriozní postavy na  císařských silnicích ovládající nejen povinný signál, ale během dlouhé cesty veselé i melodie pro pobavení cestujících   

       Význačné osobnosti Lužické cesty
Na jednotlivých úsecích cesty se odedávna pohybovali: Asi i Kněžna Libuše z Pražského Vyšehradu za Přemyslem Oráčem. Arabský diplomat Ibrahim Ibn Jakob (asi roku 962 n.l.), zapsal první inforamaci o Praze a jejím lidu. Cestovali tudy přemyslovští panovníci, Karel IV, Habsburkové od Ferdinanda I. a zejména Josef II. tudy jezdil na stavbu pevnosti Terezín. Biskupové a arcibiskupové Čeští se svými hosty jezdili pravidelně do Roudnice stejně tak Vilém z Rožumberka a Lobkovicové. Jezdil tudy Martin Bacháček z Neuměřic, Ignác Pospíchal, Tycho de Brahe, Casanova, Cagliostro a jiní.
Z Prahy po Lužické cestě jeli do Veltrus účastníci Prvního vzorkového veletrhu na světě vůbec. Tudy přijela na veletrh královna Marie Terezie s manželem Římsko-německým císařem Františkem Lotrínským a dále se svým doprovodem britský admirál Nelson s manželi Hamiltonovými. Nelze opomenout řeckého národního hrdinu Ypsilantiho, hudebního badatele angličana Burneyho, pohádkáře Andersena, skladatele Richarda Wágnera, K. H. Máchu, spisovatele Ch. Sealsfielda. Tudy šel i v roce 1868 slavnýprůvod pdřipského lidu se základním kamenem k Národnímu divadlu.

       Závěrem
Z výše uvedených důvodů by neměla být Lužická cesta zapomenuta, neboť se na ní a v jejím širokém okolíé vytvařely dějiny našeho národa.


Pozn.: Do textové úpravy převedl Ing. Jiří Majrich





Naším regionem vedla Lužická cesta spojující Jaderské moře s Baltským. Mezi Prahou a Mikovicemi byla zvána také VELKÁ CESTA.

Cesta otroků, vojevůdců i králů

Obchodní stezku spojující Středozemní moře se střední Evropou a Baltským mořem používaly obchodní karavany zřejmě již v pravěku. Začínala v nejsevernějším zálivu Jaderského moře, v italském přístavu Aquileia, a vedla do nejjižnějšího baltského přístavu Wolin v Polsku, známého jako největší přístav Slovanů. V úseku od Prahy dále na sever se jí začalo říkat Lužická, protože směřovala do Lužice, oblasti osídlené Lužickými Slovany na území dnešního Německa a Polska.

Vycházela z Tržiště
Cesta k Baltu začínala v Praze na Malé Straně, v dnešní ulici Tržiště vedle Malostranského náměstí. Tam se setkávaly všechny tehdejší důležité evropské obchodní stezky: Zlatá stezka z Pasova, Jantarová z Aquileiy, Solná z Rakouska a dokonce snad tam bylo i spojení na  Hedvábnou z Číny.VELKÁ, /pozdější Lužická/ cesta dále pokračovala Nerudovou ulicí na Pražský hrad, k brodu v Roudnici nad Labem a přes Rumburk do severních pohraničních průsmyků v okolí Lužické Nisy.

Přes Prahu-západ
Na území Prahy-západ jako Veliká cesta / Lužická cesta / vstupovala v Suchdole. Právě tady, na konečné autobusu MHD č. 147 Výhledy, by měla začínat trasa pochodu, který na letošní podzim ve spolupráci s Klubem českých turistů, Městským muzeem v Kralupech nad Vltavou a některými obcemi na této cestě připravuje iniciativní tým pro program "Paměť Lužické cesty" vedený Ing. Jiří Majrichem.
Ze Suchdolu půjdou účastníci pochodu ke kapli sv. Václava a po zelené turistické značce ke brodu a mostku na Únětickém potoce a dále do Únětic známých objevem tzv. kultury únětické ze starší doby bronzové (1800-1500 př. n. l.). U Jánského Sloupu si lze všimnout dodnes patrného, byť zarůstajícího, hlubokého a dlouhého úvozu, někdejší součásti Lužické cesty. Dnes se obchází směrem ke křižovatce silnice Roztoky - Velké Přílepy.
Trasa pochodu vede dále přes Úholičky a tamní krajinu pravěkých pohřebišť a mohylových polí. Tursko se připomene údajnou bitvou na Turském poli ze "Starých pověstí českých" a Husovy sady v Kralupech zase citlivě upravenou pravděpodobně slovanskou palisádovou pevností o průměru cca 70 metrů . Poslední etapa pochodu směřuje do cíle cesty, zastávky ČD v kralupské místní části Zeměchy k milion let starým spraším na které je možné si sáhnout vlastní rukou.
Jantar za sklo
Lužickou cestu ve všech obdobích v první řadě využívaly ke svým přesunům armády a vojska. Putoval tak po ní například roku 631 sjednotitel slovanských kmenů franský kupec Sámo se svými oddíly, stejně jako později husité, nebo za třicetileté války elitní garda Fridricha Falckého táhnoucí do Prahy. Opačným směrem Švédové odvezli naloupené rudolfínské sbírky. Během času je vystřídali Prusové pod velením svého krále Fridricha Velikého, Francouzi i vojska protinapoleonské koalice.
V mírových dobách převládali na cestě obchodníci se svým zbožím. V raném období českého státu, v 8.-9. stol., tudy dokonce táhly karavany slovanských otroků ze severu a Praha byla považována za největší tržiště s otroky severně od Alp. Na jih se dopravoval také jantar, kožešiny, med a další žádané zboží od Baltu výměnou za luxusní předměty ze Středomoří a Orientu, především za sklo a výrobky z bronzu.
Největší rozkvět Lužická cesta zaznamenala před vynálezem automobilu. Jezdily po ní těžké formanské vozy, poštovní dostavníky i luxusní kočáry. Význačnou zastávkou na této cestě se tehdy stalo Tursko s poštou, hostincem s možností noclehu a stájemi s koňmi na přepřahání.
Pokud chystaný podzimní pochod vás zavede na někdejší Lužickou cestu, určitě stojí za to připomenout si její tisíciletou tradici, jejíž součástí se v tom okamžiku stáváte i vy sami.


Autorka: Jitka Lenková
Popisky k foto:

Kozí hřbety
Ze Suchdolu vedla Lužická cesta ke Kozím hřbetům. Některé pěšiny zde dodnes připomínají, jak asi mohla vypadat v nejstarších dobách

Tursko
Tursko s poštovní stanicí, zájezdním hostincem a stájemi bývalo za Marie Terezie významnou zastávkou pro dostavníky i formany

Únětice
Kousek před Úněticemi překračovala Lužická cesta Únětický potok a vedla dál do středu obce

Tajemství kralupských potoků

KRALUPY - V Kralupech nad Vltavou se úporně prosazuje myšlenka, že byly odedávna bezvýznamnou vesnicí vyrostlou na město až díky železnici v druhé polovině 19. stol. Přehlíží se prastaré zbytky vodních toků naznačující, že kdysi dávno sloužily k zásobování obranných vodních příkopů palisádového opevnění a později dokonce kamenné tvrze přestavěné následně na křížovnický mlýn.

V kontextu známých událostí mohla být historie úprav koryta vodotečí na vltavské nivě následující. Dané úpravy mají svůj má původ již v době usazování slovanských kmenů na Podřipsku a na tzv. Planum Bohemorum ohraničeném na východě bažinami na soutoku Vltava-Labe a Labe-Ohře, na jihu pralesy na Kladenské tabuli, na severu Středohořím a Krušnými Horami a na západě Doupovskými horami.

Slovanské kmeny
Slovanské kmeny se zde usadily v 2. pol. 6. stol. n. l. V dnešním Německu se zastavily, po stěhování národů, v oblasti dolního Labe a až na Limes Sorabicus. Ihned roku 631 porazili Slované vedení "králem" Sámem obrovskou armádu Franků
v čele s králem Dagobertem. Stalo se tak u Vogatisburku v severozápadním cípu
Planum Bohemorum. Po promítnutí této skutečnosti do dnešních map se nám k. ú. Kralupy jeví se soutoky dvou potoků a Vltavy, s brodem pod Hůrkou a Hostibejkem jako vysoce strategické místo pro tehdejší dobu i pro 20. stol. Osou, po které se k bitvě u Vogatisburku soustřeďovala vojska všech Slovanů, byla i transkontinentální
obchodně-otrokářská cesta směřující ze Švédska přes Prahu do Itálie.

Mistři vodního stavitelství
Slované byli mistry vodního stavitelství, což uplatnili i při opevňování na Svatojiřském
potoce před útokem Dagobertova vojska. Není nezajímavé, že při ohrožení ČSR v r. 1938 německými fašisty vybudovala Československá republika tzv. Pražskou čáru pevností na Bakovském potoce souběžném s potokem Svatojiřským. U Velvar bylo dokonce vytyčeno pět nejtěžších dělostřeleckých pevností ČSR. Na obou tocích jsou tedy patrné zbytky opevňovacích prací, které využívaly vodu těchto potoků jak před 1500 lety, tak v minulém století.

V navigaci Vltavy
Když po bojích trvajících téměř 400 let kníže Václav kapituloval před Římskou říší,
bylo vodní dílo palisádového hradiště pod Husovými sady v Kralupech upraveno pro
potřebu křížovnického mlýna, kterému sloužilo ještě za 2. sv. války. Tak dokonale bylo navrženo přemyslovskými ženisty i s povodňovým korytem potoka, dodnes zachovaným v navigaci Vltavy několik metrů pod Masarykovým Mostem.


Ing. Jiří Majrich, Staré stezky evropské, o. p. s.

Příloha č.1: DOPIS MALOVĚRNÝM KRALUPSKÝM
Příloha č.2: SMYŠLENKY
Příloha č.3: PŘÍMLUVA ZA VYSAZENÍ PAMÁTKOVÝCH LIP
Příloha č.4: TISÍCILETÁ ČLOVĚČINA KRALUPSKA